Ale pro mě je to důležitý!

Ale pro mě je to důležitý!

Psal se rok 2015 a já seděla za svým stolem v logopedické ambulanci, naproti mně zhruba pětiletá holčička docházející kvůli sykavkám. Jeden ze všedních pracovních dní.

„Trénovali jste?“ vznesla jsem svou obligátní otázku.

„Moc ne, neměla jsem čas,“ odvětila.

„A co jsi měla na práci?“

„Stavěla jsem domečky pro petšopáky.“

„Aha…nó, to je důležitý,“ usmála jsem se.

Že se mi do hlasu – ač nezáměrně – vloudil lehce ironický podtón jsem poznala vzápětí. Má malá svěřenkyně se napřímila, zahleděla se na mě svýma pomněnkově modrýma očima a klidně, s odzbrojující přesvědčivostí, pronesla:

„Ale pro mě je to důležitý.“

Když jsem později ten den odcházela z ambulance, zněla mi ona krátká věta stále v uších. A zůstala tam ještě dlouho poté. Bylo to, jako by ta drobná blondýnka zabrnkala na strunu, která následně rozezvučela celý orchestr, jehož hlas už nešlo neslyšet. Obdivovala jsem jí, fascinovala mě lehkost, s jakou si dokázala stát za svými prioritami.

A pak jsem se začala rozvzpomínat. Vzpomněla jsem si, že i já jsem v jejím věku přesně znala své hodnoty a se stejnou samozřejmostí jsem všem na potkání vyprávěla, jak budu jednou žít. Konkrétní představy budoucí profese se čas od času měnily, ale vždy v nich hrála roli velká míra nezávislosti a možnost každý den dělat svobodná rozhodnutí.

Ráda si hraju s jazykem, a tak jsem po gymnáziu šla studovat bohemistiku. Ráda zkoumám věci exaktně, a tak jsem si ve druhém roce studia k bohemistice přibrala fonetiku. Ráda propojuji poznatky z různých oborů v praxi, a tak… problematika osvojování řeči a logopedie se mi zdála jako skvělá volba. Že je v našem prostředí pro uvedení do praxe vyžadován diplom z jiné školy? Nevadí. Dálkově jsem vystudovala i tu.

Věděla jsem, že pokud si chci otevřít vlastní logopedickou ambulanci, budu muset dle našeho legislativního a profesního řádu být pár let zaměstnaná, velmi pravděpodobně s neodpovídajícím finančním ohodnocením a nedostatkem uznání ze strany zaměstnavatele. To ale nebyl problém, pokud mám jasný cíl, umím si za ním stát a jsem ochotná překonávat překážky.

A cíl jsem měla – během několika málo let získám potřebnou kvalifikaci v oboru a rozjedu vlastní praxi, ve které budu provázet své klienty na cestě za dosažením lepších komunikačních kompetencí a mladší kolegy v začátcích jejich profesní dráhy. Dávalo to smysl. Čím víc jsem ale pronikala do zavedeného systému, jehož fungování je vnějšímu pozorovateli úzkostlivě tajeno, tím víc nešlo některé skutečnosti brát na lehkou váhu…

a nakonec jsem si dovolila si to přiznat. Přiznat si, že i po dosažení daného cíle bych pouze vyměnila diktát zaměstnavatele za diktát zdravotních pojišťoven. Uvědomila jsem si, že daná cesta není v souladu s mojí vizí a pokud na ní zůstanu, ani nikdy nebude. A mé moudřejší já začalo mou zatvrzelejší část na tyto skutečnosti velmi naléhavě upozorňovat – jemu vděčím za poznání, co je to ztráta chuti do života; díky němu vím, jaké je to každý večer usínat s otázkou, jak je možné, že jsem se dostala někam, kde jsem být nikdy nechtěla. Ale jako vše v životě, i tato odbočka měla svůj význam.

Zjistila jsem díky ní, že kromě řešení problému, se kterým za mnou mí klienti přicházeli, mám také schopnost dodat jim potřebnou motivaci a sebedůvěru při dosahování jejich cílů, a že i toto je důvod, proč se za mnou rádi vracejí. Navíc mi došlo, že právě povzbuzování ostatních na jejich jedinečné cestě a schopnost vypíchnout jejich silné stránky patří k mým talentům a že je to činnost, kterou s nadšením zcela přirozeně dělám už léta, třeba při neformálních příležitostech se svými kamarády a známými.

Má moudrá kolegyně mi nedávno řekla: „Jakmile jednou vystoupíš ze systému, už se nebudeš chtít vracet.“ A měla pravdu.

Vystoupila jsem. Vydala jsem se svou cestou a udělala krok do neznáma… bez záruky očekávaných výsledků, zato s velkými finančními závazky v podobě hypotéky, ale také s pevnou vírou v sebe sama.

A jak to dopadlo? Dnes své zkušenosti z klinické praxe zúročuji v rámci svého působení na akademické půdě, v soukromé koučovací a terapeutické dráze pomáhám ostatním objevit a plně rozvinout jejich jedinečný potenciál, a protože si stále ráda hraju, své logopedické know-how vkládám do tvorby pro děti.

Život je jednoduchý, když je člověku pět let. Máte vizi, znáte své priority a bez větších ohledů na názor okolí či vnitřní pochybovačný hlásek se jimi zcela přirozeně řídíte. Později, s tím, jak je na nás kladeno stále více nároků, se mohou věci trochu zkomplikovat. Ale radím vám dobře – promluvte si někdy se svým pětiletým já, a dobře poslouchejte, co vám poví.

A jak to máte vy? Co je pro vás důležitý? Napište mi do komentářů 🙂

Jmenuji se Martina. Dostala jsem do vínku dar slova a s nadhledem a laskavostí sobě vlastními ho předávám dál. Prostřednictvím NLP koučinku vedu své klienty k tomu, aby byli slyšeni a respektováni. V každém z nich vidím jedinečný, individuální potenciál a můj profesní závazek je využít všechny dostupné zdroje k jeho aktivaci a plnému rozvoji. Abych se mohla stát tím, kým jsem dnes, musela jsem ujít pěkný kus cesty. O tom, s jakými nástrahami jsem se na ní setkala a co mě naopak podpořilo v těžkých chvílích si můžete přečíst zde >>