Jak jsem se potkala se svým strachem, aneb vítězství ducha nad hmotou

To bylo tak. Vyjela jsem si takhle o jednom krásném, pozdně podzimním dnu na hory. Sama. To já občas ráda. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali, já měla naplánovanou trasu, kterou jsem znala už z dřívějška a těšila se na ni jak malá.

Až potud idylka.

Problémy však nastaly záhy. Po prvním cca kilometru bylo třeba překročit řeku. Jenže ouha – tam, kde dříve stával most, tyčily se nyní dva osamocené pilíře.

Byla to taková ta široká horská bystřina se spoustou větších kamenů, po kterých by šlo přeskákat na druhý břeh…Jenže…Já mám tak trochu traumátko z dětství, kdy jsem po při podobném počinu do vody zahučela… Víte? (Tenkrát to sice skončilo jen mokrým zadkem, ale vysvětlujte to své iracionální, podvědomé mysli.)

No prostě prekérka.

Začala jsem zvažovat možnosti. Rozumějte – překonání řeky bylo pro tuto trasu zcela zásadní (široko daleko žádný jiný most nebyl), já se fakt těšila a navíc nejsem z těch, kdo by se vzdávaly bez boje.

„Jednám navzdory svému strachu“ zaafirmovala jsem si a odvážně vyrazila na cestu přes kameny. Že jsem nebyla první, kdo měl tento nápad, mi bylo jasné dle prkna položeného přes dva kameny v místě se silným, širším proudem, v závěrečném úseku cesty. Odvaha mi vydržela právě k té provizorní „lávce“ – tedy, abych byla přesná – úzkému, mokrému, viklajícímu se kusu dřeva překlenujícímu zpěněné, hučící peřejky.

„Tak tohle fakt nedám…“

…bylo první, co mě napadlo a už už jsem se chystala to vzdát a vydat se na relativně bezpečnou, zpáteční cestu.

„No, to je teda pěkný,“ ozval se hlásek v mé hlavě. „Ostatní učíš pracovat s jejich strachy a sama normálně zdrhneš? To seš teda pěknej kouč!“

Jako kouč NLP učím lidi používat (pod)vědomou mysl tak, aby ona pracovala pro ně a ne naopak. To jsem vám ještě neřekla? Tak teď už to víte.

„No jo, vždyť ten hlásek má pravdu“, došlo mi. Kam by se poděla moje autenticita?

Rychle jsem vyhodnotila objektivní rizika, usoudila, že jde o případné boule nebo naraženiny, možná nějaký ten elektronický majetek v mém batohu, ale nikoli o život a rozhodla se tu zpropadenou lávku pokořit.

„Vždyť je to tak pět kroků, pět kroků, které bys za jiných okolností (například po obrubníku) ušla se zavázanýma očima a pozpátku,“ říkala jsem si „racionálně“.

No jo, ale už jste si někdy zkoušely racionálně vysvětlit něco ve chvíli, kdy tělo a podvědomá mysl bijí na poplach? S jakým výsledkem?

U mě to vypadalo asi takto:

„Jdu!“ Řekla racionální část.

„Myslíš?“ Řekla ta podvědomá, iracionální.

„Jo, myslim, tak sleduj!“

Na to už podvědomá mysl neřekla nic, vyslala však patřičné pokyny tělu a to začalo konat.

A přiznám se vám bez mučení, takovéhle konání jsem ještě nezažila…
…zrychlený dech, srdce bušící jak o závod a vnitřní třes.

„Na mě si jen tak nepřijdeš, stejně jdu,“ racionální část na to.

Rozhodla jsem se ji poslechnout a postavila se před tu zpropadenou lávku. Jenže to bylo tak všechno, k čemu jsem byla v tu chvíli schopná své tělo přimět.

Totální paralýza. Jakože fakt.

Třesoucí se noha nebyla schopná ani se odlepit od kamene, natož udělat krok.

Tak takhle to nepůjde, došlo mi. Sedla jsem si na onen kámen uprostřed řeky. Široko daleko nikdo nebyl. Kdyby byl, asi by se dost bavil.

Už jsem vám říkala, že neurolingvistické programování je přeborníkem ve vyjednávání s vnitřním sabotérem? Ne, tak vám to říkám teď. A tahle moje historka budiž toho zářným příkladem.

Nebudu machrovat. I když znám spoustu různých technik a mám svojí osobní kotvičku klidu, trvalo mi tentokrát o dost déle, než jsem požadovaného stavu dosáhla. Ale stalo se.

Nezáleží, jak je cíl daleko. Ten můj byl tentokrát vzdálený pouhých pět kroků ode mě a přesto trvalo pěkných pár minut, než jsem ho dosáhla – suchou nohou, bez újmy na zdraví a majetku.

Jmenuji se Martina. Dostala jsem do vínku dar slova a s nadhledem a laskavostí sobě vlastními ho předávám dál. Prostřednictvím NLP koučinku vedu své klienty k tomu, aby byli slyšeni a respektováni. V každém z nich vidím jedinečný, individuální potenciál a můj profesní závazek je využít všechny dostupné zdroje k jeho aktivaci a plnému rozvoji. Abych se mohla stát tím, kým jsem dnes, musela jsem ujít pěkný kus cesty. O tom, s jakými nástrahami jsem se na ní setkala a co mě naopak podpořilo v těžkých chvílích si můžete přečíst zde >>