Můj příběh

Jmenuji se Martina a jsem závislá. Jsem závislá na možnosti rozhodovat se sama za sebe, nezávisle na tom, co si o tom bude myslet okolí. Potřebuji mít možnost svobodně si zvolit, kde, s kým a jak budu žít. Možnost vybrat si, co, kdy a kde budu dělat. A jsem závislá i na možnosti svoje rozhodnutí změnit, když zjistím, že mi nepřinášejí vnitřní spokojenost.

S touhle diagnózou jsem se už narodila (prý je u zrozenců ve znamení vodnáře docela častá) a taky s ní umřu. Kdybych se totiž vyléčila, už bych to nebyla já. Bez své každodenní dávky svobody a nezávislosti chřadnu a uvadám. Mám to vyzkoušené v praxi, ale to bych předbíhala…

brána k poznání lidské mysli se otevírá...

V dětství byla mojí druhou nejoblíbenější činností četba, hned po stavění vodnářských vzdušných zámků. Na základní škole jsem pod lavicí potají četla dědečkovy Rychlé šípy, vázané v sešitech A4, a pokud byste chtěli jakoby „náhodou“ potkat mé náctileté já, největší šanci byste měli v knihovně. Objevila jsem tam totiž něco, co jsem v té době považovala bezmála za národní poklad – oddělení psychologie.

Už z toho vám může být jasné, že lídrem party jsem nikdy nebyla. Zato jsem ale vždycky znala mnoho soukromých tajemství svých kamarádů. Ano, dělat vrbu mi šlo dobře. Ačkoliv jsem po tom nijak zvlášť netoužila a mnohdy se dozvěděla i něco, co bych radši vědět nechtěla. Dnes si to vykládám tak, že lidé z okolí znali (či vycítili) mé svobodomyslné založení, díky němuž mi hodnocení či posuzování ostatních nikdy nebylo vlastní. Platila jsem zkrátka za někoho, kdo vyslechne, povzbudí, případně nádavkem přidá nějakou smysluplnou radu či zprostředkuje nadhled. Přece jen jsem měla dost načteno, že jo 🙂

Když po gymnáziu přišlo na otázku, co dál, studium psychologie by se zdálo jako jasná volba. Víte ale, co se o psychologii říká, to o velkém počtu zájemců? Tehdy jsem ještě nevěděla o síle lidské mysli a o dosahování cílů to, co vím dnes. A tak všeobecné mínění o nedostupnosti oboru stačilo na to, abych v sobě myšlenku na něj bez bližšího zkoumání uzavřela. Nutno říct, že v té době jsem se tím nijak zvlášť netrápila. Ráda si hraju s jazykem, a tak jsem se přihlásila na lingvistiku, která navíc splňovala vidinu budoucího zaměstnání poskytujícího velkou míru nezávislosti.

A pak to šlo ráz na ráz...

Ve druhém roce na VŠ jsem si k lingvistice přibrala fonetiku, která mi učarovala celostním pohledem na mezilidskou komunikaci a svými exaktními metodami. A protože jsem se nepřestala zajímat o psychologii a fungování lidského mozku, padl v průběhu studií můj hledáček na klinickou logopedii; obor, který v sobě spojuje vše výše popsané. Že je v České republice pro její praktikování vyžadován diplom z jiné školy? Nevadí. Dálkově jsem vystudovala i tu.

"Jsem kolečkem v systému českého zdravotnictví. Klape to, ale dochází olej..."

Po studiu přišla praxe. Zaměstnání v oboru klinická logopedie ve vyhledávaném pražském centru. Lidsky i profesně úžasní kolegové, od kterých jsem se hodně naučila. Spokojení klienti, kteří pod mým vedením zažívali nejeden „aha“ moment.

Navíc tu byla psychologická stránka věci. „My k Vám tak rádi chodíme, máme vždycky hezčí den“, slýchala jsem od maminek mých dětských svěřenců. S dospělými klienty jsme zase často i polovinu času vyhrazeného pro terapii trávili hovory o širším kontextu problému, se kterým přišli. O tom, jak přijmout sama sebe tady a teď, ne až… až se podaří odstranit vadu řeči, až budou hovořit plynuleji, až se jim zlepší jejich vyjadřovací schopnosti.

Nejednou se mi stalo, že klient i po mém návrhu na ukončení terapií trval na tom, že bude ještě docházet, protože mu návštěvy u mě zprostředkovávají nadhledmotivují ho k pozitivním změnám v jeho životě.

Cítila jsem, že dělám smysluplnou práci. Výsledky klientů a jejich pozitivní zpětné vazby mě inspirovaly k dalšímu studiu a prohlubování znalostí...

...To byla jedna stránka věci.

Tmavá podkrovní místnost s malým oknem, s minimálním množstvím denního světla. Deset až čtvrnáct, někdy i šestnáct lidí denně. Během pracovní doby jeden klient za druhým, bez přestávky, s výjimkou polední pauzy na oběd. Mimo pracovní dobu hodiny neplacených přesčasů týdně, strávených dopisováním karet klientů a zpráv pro odesílající lékaře.

Navíc prakticky nulové možnosti sama si organizovat svou práci. Recepce určovala, kdy klienta znovu uvidím. Pojišťovna stanovovala, jak dlouho může trvat terapie. A zaměstnavatel mi diktoval, jaké výkony musím u klienta vykázat, aby se mu to finančně vyplatilo...

...To byla stránka druhá.

Z mého života se začala vytrácet radost. Z veselé, zvídavé holky, která je věčně hlavou někde v oblacích a ráda přichází problémům na kloub, se plíživě stala mladá žena, která ze sebezáchovných důvodů často přepíná na autopilota. Zažívala jsem velký rozpor mezi svým moudřejším, ale méně hlasitým já (které někdy takřka křičelo: „Héj, tady nejsi správně! Tohle není Tvoje cesta!“) a vnitřním sabotérem, jehož nejdůležitějším popisem práce je udržovat věci tak, jak jsou. (Vždycky přece může být hůř, no ne?)

Občas jsem se cítila trochu jako pohřbená zaživa.

V zimě jsem do práce i z práce chodila za tmy, denní světlo pozorovala jen skrz to malé podkrovní okno s neodbytným pocitem, že mi život protéká mezi prsty. Méně jsem se smála a častěji usínala s otázkou, jak je možné, že jsem se v životě dostala někam, kde jsem být vůbec nechtěla.

Dnes už to vím. Bylo to proto, že jsem po cestě zapomněla sledovat svůj vnitřní kompas. Ptát se sama sebe, jak se cítím, a je-li daná cesta se mnou stále v souladu. Tehdy jsem ale ještě nevěděla, že…

...je v pořádku změnit kurz, zjistíte-li, že cena za plavbu po zvolené trase je až příliš vysoká.

Nabírám čertvý vítr do plachet...

Otázek přibývalo. Bylo mi jasné, že jediný, kdo mou neuspokojivou situaci může změnit, jsem já sama. Nevěděla jsem ale, co přesně bych měla udělat. V té době jsem už pár let kráčela po cestě osobního rozvoje a navštěvovala různé kurzy. Z každého jsem načerpala nějakou inspiraci a třeba se i posunula ve svém smýšlení a jednání, ale k radikální změně jsem se neodhodlala. Až jednou…

 

… jsem na internetu našla článek o neurolingvistickém programování (známém také pod zkratkou NLP). Zaujala mě popisovaná praktičnost a efektivita a také to, že tento směr pracuje přímo s podvědomou myslí. Ano, to by mohlo být ono. Že by můj vnitřní sabotér konečně začal ztrácet dech?

Navštívila jsem dva jednodenní semináře, ze kterých jsem byla nadšená. Bez dlouhého rozmýšlení jsem se přihlásila na ucelený akreditovaný výcvik NLP Praktikant a krátce nato i NLP Mistr Praktikant a NLP Kouč...

A věci se daly do pohybu...

Na výcvicích jsem se seznámila se skupinkou podobně naladěných lidí. Tito lidé se – stejně jako já – odmítali smířit s tím, že něco nejde. Namísto toho jsme hledali cesty, jak to jde, a NLP nám k tomu poskytlo skvělé nástroje. Naučilo nás, že neexistuje neúspěch, pouze zpětná vazba. A spoustu dalších fascinujících poznatků:

  • mozek nerozlišuje mezi představou a skutečností
  • důležitá je emoce, kterou u té představy prožívám
  • mozek se řídí nevědomými (často v dětství získanými) programy, které jsou často zcela odlišné od toho, o co usilujeme vědomě…

Páni! Tohle je ono! Zajásalo mé moudřejší já. Dávalo to smysl. Proč jsem tohle nevěděla už dřív?

Události nabraly rychlý spád. Když změníte své vnitřní nastavení, nemůžete už zůstávat někde, kde vás to ničí. Někdy své prostředí nezměníte, můžete jenom odejít…

... a tak jsem odešla. Vydala jsem se svou cestou a udělala krok do neznáma…. Bez záruky očekávaných výsledků, zato s velkými finančními závazky v podobě hypotéky, ale také s nově získanou pevnou vírou v sebe sama.

Dnes své zkušenosti z klinické praxe předávám studentům na akademické půdě. V soukromé koučovací a terapeutické dráze provázím své klienty ke spokojenějším zítřkům. A protože jsem si nepřestala ráda hrát, své logopedické know-how vkládám do tvorby pro děti.

Vím už totiž, že...

...spokojenost začíná v hlavě a až poté ji zažíváme v životě. Jsem zastánkyní životního minimalismu, autenticity a pravdivé komunikace, hlavně sama k sobě. Díky tomu, že jsem přijala odpovědnost za svůj život, dělám práci, která mě baví a zbývá mi dost času a energie na společné chvíle se svými blízkými i sama na sebe.

Do tohoto bodu mě vedla klikatá cesta. Vy po ní ale jít nemusíte. Když umíte používat svou mysl efektivně, můžete jít zkratkou. Já už takové zkratky znám, a ráda je ukážu i vám.